Zrcadlení

Víte, co je zrcadlení? Možná už jsem o něm psala, nebo o zrcadlení mluvila. Existuje spoustu zrcadel, která se nám zjevují, nebo která bychom měli mít. Většina zrcadel jsou ta, která se nám zjevují ve vztazích.

A já jsem se se dvěma zrcadli dnes setkala. První zrcadlo mi nastavil člověk, kterého jsem chtěla nazývat přítelem. Druhé zrcadlo jsem si nastavila sama v něm. Začnu mluvit nejdříve o tom zrcadlu v něm.

Tohle zrcadlo je to, které ukazuje, co na druhých lidech nemáme rádi, nebo si všímáme, věcí nebo stavů, skutečností, se kterými se potýkáme my sami. Jsou to záležitosti, které nám samotným vadí a buď proto, že je nezvládáme, nebo víme, že s nimi máme problémy, nebo známe v sobě temné stránky, které nechceme přijmout. A tyhle stránky pak vidíme na těch ostatních a vadí nám právě na nich. A to je naše zrcadlo. Odraz toho, co se nám nelíbí na sobě, na vlastním životě. A mě dnes někdo ukázal, že se bojím být v citech opravdová, že jsem stále svazována strachy, a proto si hloupě namlouvám, že nezávazný život a tím pádem i vztahy, je právě to, co chci. Můj protějšek mi ukázal na sobě, že to je právě to, co mi vlastně vadí. Vadí mi to na něm a potažmo i na mně. Je to to, co nechci, a přesto to dělám. Nejen, že to nechci, namlouvám si, že to nedělám, ale dělám. On mi ukázal, že je to právě to, co dělám, a přesto se tvářím, že ne. Ale ano, dělám. On také, a to je to, co mi vadí. Paradox? Ne, jen zrcadlo toho, co nechci vidět. Co vlastně nechci. On tak žije a já mám problém to přijmout, přijmout to směrem ke mně. Ale proč mám problém? Protože já přeci žiju úplně stejně. Žiju tak, protože jsem si po nedobrých zkušenostech dala záklopku. Raději nic necítit než pak cítit bolest. U mě ten stav trvá už dlouho, u něj jen krátce, ale u obou je vlastně to, co nám na sobě vadí. Mě na něm, protože vím, že to vlastně nechci, ale nastavila jsem si to. Jemu na mě, protože se bojí závazků, které nechce. Vlastně jsme nastavili zrcadlo jeden druhému. Zrcadlo, které se ani jednomu nelíbí a nechce ho, jen si neumí přiznat, že ho nechce. Jak z toho ven? Nestačí, abych pochopila zrcadlo já, musíme je pochopit oba. Pak je z toho cesta pro oba, pokud tu cestu chceme ujít. A zda je to cesta společná, ukáže čas.

Druhé zrcadlo mi nastavil ve chvíli, kdy začal pojmenovávat moje chování. Můj současný stav, můj současný život. Vím o všem, co řekl... to, že jsem upracovaná, ale ne spokojená a šťastná. To, že nevidím svoji sílu a důležitost a chovám se, jako kdyby nebyla. Řekl dívej se deset minut každý den do zrcadla ať vidíš, co skutečně jsi a nechovej se jako "pí", nebo-li nechovej se jako slepá. Slepá k tomu, kdo jsi, co jsi a jak vypadáš. Tohle zrcadlo jsem také potřebovala. Pojmenovat to, co víte, jen se na to neumíte podívat optikou zrcadla. Neumíte si nahlas přiznat, že jste jedinečný člověk, který má své místo na slunci. Své nezaměnitelné místo na slunci. Nevidíte, že žijete už víc jak půlstoletí a za tu dobu jste zvládli překonat tolik strastí a bolestí, jako někteří za několik životů. Nevidíte, že sílu, kterou jste získali díky zdolávání nespočet překážek, je to, co z vás dělá jedinečnou a neopakovatelnou bytost.

Co je paradoxem zrcadel, které mi nastavil dnes můj kamarád? Ne uvědomění, to je důsledek a já jsem za ta zrcadla vděčná, protože jsem hodně věcí zase pochopila a třeba si je i připomněla, protože o nich vím. Paradoxem je, že on neznaje sílu zrcadel mi je nastavil, aby mě pohnul tam kam chtěl on. Jenže zrcadla fungují jinak. Pohnou s vámi jen tam, kam potřebujete vy. Pohnou s vámi, pokud se jimi dáte pohnout, směrem k sobě. K svému vlastnímu uvědomění, ke své vlastní cestě. Ten, kdo vám nastavuje zrcadla, většinou netuší, že ani soustava zrcadel, ani jedno zrcadlo, vás neposune směrem, který chce ten, kdo vám je nastaví. Zrcadla fungují jen směrem k vám. Protože jsou to zrcadla. Neukazují cestu ven. Ukazují cestu dovnitř. Ukazují vás. Jen a jen vás a vaši cestu. V zrcadle není nikdo další, jen vy a vaše cesta. Nastavením zrcadla vás nikdo nemůže zmanipulovat tam, kam chce on. I soustava zrcadel bude odrážet jen a jen vás, nikoho jiného, nic jiného.

Kdo by neznal zrcadlové bludiště na Petříně. Je snad někdo mezi čtenáři, komu tahle pokřivená zrcadla ukázala nějakou cestu, než jen odraz jeho samého? Není a nemůže být. Zrcadla jsou zrcadla, protože odrážejí jen to, co už je. Neukazují nic, co není. Nic, co bude, může být, mohlo by být, něco, co ještě neznáme. Ukazují jen to, co se v nich odráží. V zrcadle nezahlédnete odraz toho, co není, ještě se nestalo, co bude. Takhle zrcadla nefungují. Jsou to zrcadla, odraz světa, odraz okamžiku, odraz obrazu, který je v ten okamžik, kdy se objeví v zrcadle.

Člověk, co mi nastavil zrcadlo, chtěl mnou pohnout někam, kam by se mu to hodilo. Ale nepohnul. Nemůže pohnout. Zrcadlo je jen můj odraz, který musím vidět, abych pochopila, co v sobě mám a co můžu změnit, pokud to změnit chci, aby odraz v dalších zrcadlech ukazoval jen to, co chci, co mám a co tam chci vidět já.

A tak díky za zrcadla, která mě mohou změnit, pokud je pro mě změna dobrá. A díky za zrcadla, která mi ukazují, že jsem právě takovou, jakou buď chci být, nebo právě sem v té situaci, co jsem. A díky za ta zrcadla, která mi ukazují, že občas zapomínám, že jsem jedinečná bytost.

Teď na chvíli odbočím, ale jen zdánlivě. Často se říká, že život začíná ve čtyřiceti nebo v padesáti. Dokonce existují knihy, které o tom píší. Podle mě, život začíná ve chvíli, kdy se bez problémů podíváte do zrcadla, které vám někdo nebo i vy sám, nastaví, a víte, že to jste vy, že je úplně jedno, co ten, kdo vám zrcadlo nastavuje, tím chtěl docílit. Jste to vy a jste ten, kdo chcete být, ať takový nebo makový. Jste to vy. Možná zvláštní, možná uvízlý v nějaké kleci, třeba špatných vztahů, ale jste to vy. Život začíná ve chvíli, kdy naprosto přesně víte, co chcete a kým jste. Život začíná ve chvíli, kdy si uvědomíte, že žijete život, který chcete, že děláte to, co chcete, jak nejlépe to umíte a jak to chcete dělat, že se chováte tak, jak je vám přirozené a nestylizujete se do ničeho, co od vás někdo chce. Váš život začíná ve chvíli, kdy si uvědomíte, že názor někoho na vás, je jeho názor, nic neříká o vás. Vy jste vy a chováte se tak, jak se chováte. Jeho názor je jen jeho úhel pohledu, ni víc.

Můj kamarád mi řekl, že jsem divná. Ne, nejsem. Jsem jen natolik stará, abych věděla, že to, jak žiju a jak se chovám, to jsem já. Zrcadla mi ukazují, co mi vadí na mě a co bych mohla ještě změnit, ale nic víc. Neukazují mi, že mám být někým jiným. A i kdyby ukazovala, už jsem dost stará na to, že je mi to u "zadní části těla", a že se jimi budu řídit jen tehdy, pokud sama budu chtít se někam posunout. Jen proto, že má na mě někdo nějaký názor a že by mě chtěl mít jinou a jinde, mě nikam neposune. Už ne. 

Můj život začal ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je to můj život a to, co žiju a dělám, je jen má věc a moje volba. Moje volba být teď a tady a tím kým chci být.

Nejsem divná, jsem jen už dost stará a můj život už začal.