Střípky z veletrhu

Dnes jsem navštívila Svatý kopeček u Olomouce. Tolikrát za život jsem jela okolo. Tolikrát za život jsem si říkala, že je to úchvatné místo, které musím navštívit. Tolikrát jsem jela a někam pospíchala a neměla jsem čas zajet nebo zajít na Svatý kopeček. Stále jsem někam spěchala. Na dovolenou, z dovolené, na jednání, z jednání. Stále jsem neměla čas.


A dnes jsem tam stále a vstoupila do baziliky, rozhlížela se do okolí... Stačila jen chvíle. Přijet, dojít k bazilice, obejít ji, zajít na vyhlídku k Wolkerovu domu... Někdy stačí jen chvíle. Jenže já ani na tu chvíli skoro desítky let neměla čas. Stále jsem někam spěchala.


A nejsem v tom sama. Neuvědomujeme si, že nic neuspěcháme. Ani smrt neuspěcháme. Přijde, kdy má přijít. Jestli jsme před ní stihli vše, co jsme chtěli, je úplně jedno. Prostě přijde v ten správný čas. Jenže my si stále myslíme, že tohle musíme, tamto musíme, a na důležité věci, jako zajít do baziliky a nechat se ohromit nádherou baroka, rozhlédnout se z kopce na okolní hory a hanáckou úrodnou planinu, čas stále nemáme. Rok, co rok to odkládáme.


Někdo žije hrozně rychle, možná proto, že je mu vyhrazeno jen málo času. Někdo stále život odkládá, jako kdyby mu bylo vyhrazeno spoustu času. Ale kolik je nám vyhrazeno času v tomhle životě, nikdo nevíme. Stejně jako nevíme, kolik nám je vyhrazeno času v dalším životě a kolik jsme ho měli v minulém životě. Jsme tady a teď. V tomto životě. Teď je to důležité. Teď máme žít. A teď máme vylézt na kopec a poznat Svatý kopeček u Olomouce.


Původně jsem chtěla psát o střípcích z knižního veletrhu z Ostravy. Z cesty tam, kdy jsem se bála, že chytnu alergii na auta s polskou SPZ. Na kamiony, co několik kilometrů předjížděly, a než je kolona, kterou tím vytvořily, předjela, že už zase předjížděly. Na osobáky, co se mi lepily na zadek a blikaly, že jedu na omezené rychlosti pomalu, přestože jsem jela rychleji, než bylo povoleno. Původně jsem chtěla psát o tom, jak jsem jela po D1 jarní Vysočinou a vracela jsem se mezi zbytky sněhu ve strouhách a na polích. Chtěla jsem psát o ospalé noční Ostravě, co se Praze nepodobá, ač má své kouzlo. Chtěla jsem psát o Jarkovi Nohavicovi, který byl opět zlatým hřebem večera, přestože jeho nové písně poznamenala zabedněnost lidí, kteří si nevidí dál než na špičku nosu. Chtěla jsem psát o mamince, co opět po roce přišla k mému stánku a ujišťovala mě o lásce jejích dětí k mé knížce, a té mamince, která jim koupila další moji knížku, protože jsem jejich oblíbená autorka. Chtěla jsem psát o všech těch věnováních Amálce, Simonce, Magdalence, Sabince, Matyášovi a dalším dětem, které odešly s mojí knížkou. Chtěla jsem psát o batolatech, co jim oči svítily, když si k sobě tiskly moje knihy. Chtěla jsem psát o ženách, co moji knihu o životě s věnováním daly do kabelky a už se těšily, jak si ji přečtou. Chtěla jsem psát o daru vidět oči a tváře lidí, co otevřou mé knihy.


Ale nakonec píšu o času, který stále honíme. O času, kdy probíháme mezi stánky a regály, a přestože naše oči upoutá kniha, obrázek anebo třeba kostel, tak jen běžíme, jedem dál a myslíme si, že něco dohoníme, něco uspěcháme, že nemáme dost času zastavit se. Jenže máme. Máme ho právě tak akorát, kolik ho potřebujeme. Máme čas zastavit se. Máme čas prohlédnout si knihu. Máme čas vyjít kopec, navštívit kostel. Máme přesně tolik času, kolik potřebujeme. Je to jediná jistota života. Vše, co se má stát, se stane, včetně našeho skonu. A stane se to právě tehdy, kdy se to má stát. Nic neuspěcháme. A tak přestaňme spěchat, zastavme se u knihy, zastavme se na cestě, žijme. Je to jediný život, který teď máme. Je to jediný čas, který nám byl dán.