Samota

Někde jsem četla, že ženy jsou šťastnější, když žijí sami. 

Nerozčilují se nad zvednutým prkénkem, pohozenými ponožkami, kolečky od sklenic a hrnků na konferenčním stolku, mokrými ručníky v koši s prádlem a dalšími stopadesáti maličkostmi, kterými umí muži ženám zvednout tlak. Chodí kam chtějí, dělají si, co chtějí, utrácí, za co chtějí, aniž by se museli kohokoliv dovolovat a nebo komukoliv ospravedlňovat. Z toho pohledu je samota fajn. Pokud netrvá věčně, desítky let, celý dospělý život, a pokud jste si ji s plným vědomím nezvolila, ale přihodila se vám.

Taková dlouhá samota totiž přináší i tu opačnou stranu mince. Není totiž nikdo, kdo by věděl, že nejraději snídáte vejce a děláte si je jako volská oka. Nikdo neví, jak milujete sedět s kávou před chatou a nasávat klid, ticho, vůni a zvuky lesa. Nemáte komu říci, proč milujete tenhle župan a budete ho nosit tak dlouho, dokud se v pračce nerozpadne. Co a koho vám připomíná a proč jiný nechcete. Není kdo by se rozčiloval nad vaším bordelem na pracovním stole, kterému říkáte chaos, a kvůli komu byste svůj chaos občas zkrotila. Není tu nikdo, koho by vytáčely vaše zlozvyky a občasná podrážděnost. 

Samota přináší jednu krutou daň, nikdo vás vlastně nezná. Nezná vás rozcuchanou, unavenou, třeba i špinavou z práce na zahradě, nezná vás rozčilenou, ani šťastnou, dojatou, veselou. Máte známé, možná máte i děti, rodinu, ale nikdo s vámi není 24 hodin denně, aby byl svědkem vás, vás ve všech podobách, co jich máte. Není člověk, který by věděl, co máte ráda a co nesnášíte, o čem ráda mluvíte a o čem ráda čtete, co ráda jíte a co jíst nemůžete, o čem sníte a co ještě byste ráda do konce života stihla. Tuhle daň samota přináší. Daň zbytečnosti. Daň té jedné miliardtiny lidstva, jejíž život je ve srovnání s ostatními životy těch zbylých několika miliard lidí, naprosto nicotný a bezvýznamný. 

Význam vašemu životu může dát jen ten, kdo bude jeho svědkem, jen ten, kdo ho s vámi bude sdílet, jen ten, kdo rozbije tu samotu a bude s vámi i ve dnech, kdy byste nejraději nebyla ani sama se sebou. Jen tehdy váš život má smysl. Žijete-li v samotě, nemusíte být osamělí, ani se tak necítíte, ale jen jako kdybyste nebyl, nebyla. Až odejdete z tohoto světa, nebude člověka, který by si ráno vzpomněl, jak vám dělal volské oko a jak s vámi seděl před chatou a popíjel kávu, a jak vás rozčílily jeho ponožky pod postelí. Nikdo si nevzpomene, protože nikdo vás takhle neznal a nikdo s vámi ty nejběžnější rutinní maličkosti života nesdílel, nebyl jejich svědkem. Nebyl vaším svědkem. Nebyl svědkem vašeho života. Odejdete ze světa stejně jako každý jiný. Jen nic tu po vás nezůstane. Žádná společná vzpomínka, žádný společný zážitek, žádná společná fotka, co druhému bude navždy připomínat, že jste tu byla, byl, a že život s vámi měl smysl.

Samota je krásná a mnoho nás o sobě naučí. Ale bez svědka našeho života, odejdete jak pára nad hrncem a nic nezbyde, ani jedna kondenzovaná kapička. Když si tohle uvědomíte, že samota přináší prožívání všeho jen sám se sebou, kdo na vás vzpomene, když sám se sebou ze světa odejdete, začnete se ptát. A v ten okamžik si uvědomíte, že ta skvělá samota, není tak skvělá. Uvědomíte si, že byste klidně obětovali cokoliv, jen abyste nemuseli být stále jen sami se sebou.

Vidina blízké smrti vás nepostaví do role, co ještě musíte stihnout, co ještě musíte udělat. Staví vás do role, nic už udělat nemůžu. To už změnit nejde. Život je pryč. A život v samotě po vás nezanechává svědka. Jako kdybyste nežila.