Plyšáčci na sympoziu

Ten den byl hrozně zvláštní. Nikdo z nás nevěděl, co se děje. Skříň, kde jsme už léta leželi, naházení bez ladu skladu se najednou otevřela. Zase jsme viděli světlo. Zase jsme se mohli podívat po známých místech dětského pokoje. 

"Pamatujete si, jak jsme si užívali teplo zahřáté postýlky, když děti spaly?" povzdychla si žirafka a smutnýma očima se zahleděla do místa, kde dříve byla postýlka. Teď tam byla velká postel, kam by se vešla nejen ona a my všichni její kamarádi plyšáčci, ale kde pro nás už nebylo místo. Všichni jsme si smutně povzdychli při svých vzpomínkách.

Ze vzpomínek nás vyrušila ruka maminky našich dřívějších majitelů, dětí. Začala nás všechny postupně strkat do pytle. 

"Co se to s námi děje?" vyděsil se krtek. "Snad nás nechtějí vyhodit." strachy se celý roztřásl. Nebyl sám, kdo se bál. Všem nám bylo do pláče. Místo dětské náruče, vyhřáté postýlky, pytel. A už jsme v něm byli všichni. Pytel se uzavřel a dal se do pohybu.

A zase byla tma. Pytel byl zavřený v kufru auta. 

"Už je to tak. Vyhodí nás." rozplakaly se obě hlavičky lištičky. 

"Neplač." chlácholil ji medvěd. "Třeba jedeme jen na výlet." snažil se ji utěšit, ale sám tomu moc nevěřil.

Auto se rozjelo. Nikdo jsme ani nedutal. Jak dlouho jsme jeli, nevěděli jsme, ale byla to dlouhá cesta. Konečně se zase kufr otevřel a někdo celý pytel vzal a někam nesl. Položil pytel na zem. Čísi ruka ho otevřela a zašátrala v něm. Už držela pejska a něžně ho vytáhla a položila na křeslo. A za ním další kamarády, až jsme na křesle seděli všichni.

Kde to jsme, co to je za velkou místnost? A proč tam nejsou žádné postýlky dětí? Jen stoly, židle, křesla? Co tady budeme dělat, když tam nejsou žádné děti? Přemýšleli jsme všichni, ale báli jsme se ptát. Tiše jsme se k sobě tiskli a pozorovali cizí ženu, jak uspořádává věci v místnosti. 

A pak najednou, když židle stály kolem dokola celé místnosti, nás ta žena opět vzala do ruky a každého z nás posadila na jednu ze židlí. Co se bude dít? Dívali jsme se jeden po druhém a strach nám nedovolil ani mluvit. Žena odešla.

Byli jsme zticha. Dívali jsme se v obavách po sobě a nejraději bychom se k sobě zase tiskli, abychom nebyli sami. Ale nemohli jsme jinak než sedět na těch židlích a čekat, co se bude dít. Seděli jsme a čekali. 

"Možná přijdou nějaké děti." napadlo slona. 

"A budou si s námi hrát." zasnil se pejsek s čepicí. 

"A možná se  s námi budou mazlit." přidala se žirafka. 

"A vezmou si nás do postýlek." doufal medvídek.

A tak jsme tam seděli a povídali si o tom, jak by to zase bylo krásné, kdyby přišly děti a měly nás za kamarády.

Ani jsme nevěděli, jak dlouho jsme si takhle povídali, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupila ta cizí žena. A za ní druhá, třetí, čtvrtá a další a další. Každá z nich šla k jedné židli. Každá vzala plyšáčka, co seděl na židli, do ruky, posadila se a dala si nás na klín. 

Nebyly to dětské ruce, ale byly to ruce ženské, mateřské, a ty nás hladily a laskaly, a my jsme se radovali, že nás má zase někdo rád. Předávali jsme svou plyšovou lásku a hebkost do upracovaných ženských dlaní a tiše se tiskli k voňavé kůži cizích žen. Cítili jsme, že jsme potřební. Cítili jsme, že pomáháme. Cítili jsme, že ten den jsme rozsvítili srdce nejedné a unavené ženě. Cítili jsme, že díky nám se jejich srdce otevřela.

Ani jsme nevěděli, jak dlouho nás ženy tiskly, hladily a laskaly. Ženy odešly a my zůstali na židlích zase sami. 

"To bylo krásné!" řekly hlavy lištičky. "To bylo." všichni přitakali.

"Ta moje se moc bála, ale myslím, že už je jí dobře." řekl krtek.

"Ta moje taky." usmála se žirafka.

"A ta moje měla moc hebké dlaně, takové uhlazené, jako když stále někoho hladí." řekl pejsek.

"A té mojí se moc třásly, ale jak mě hladila, tak byla klidnější a klidnější, až pak byla veselá." řekl slon.

Ještě dlouho jsme si povídali o ženách, co se s námi přišly pomazlit, aby zahnali své strachy, starosti a trápení.

Pak se zase otevřely dveře a do místnosti vešla holčička. Ztichli jsme a pozorovali ji. Měla s sebou šátky. Šla od židle k židli a každého z nás jemně položila a přikryla tím šátkem. "Dobrou noc." řekla pak a odešla.

"Dobrou noc." popřáli jsme si. 

Na tenhle den nikdy nezapomeneme, slíbili jsme si.