Medvídek Péďa

17.04.2023

Kam jdeš? Neodcházej! Nenechávej mě tu! Volal medvídek za tou, která ho kdysi před více jak padesáti lety koupila v obchodě. Neslyšela ho. Nikdy nikdo ho neslyšel mluvit, natož volat. Dveře se zavřely. Klapla klika. V zámku zarachotil klíč.

Ne! Prosím! Vem mě s sebou! Volal dál medvídek. Ale dveře zůstaly zavřené. Dům byl prázdný. Všechny věci byly pryč, jen on tam zůstal. Sám. Bez lidí, kterým patřil, bez dětí, které si s ním hrály.

Sám, úplně sám. Sám. Už to znal, už to zažil. Ale tohle bylo horší. Všechny jejich věci se odstěhovaly, jen on ne. Nechce být sám. Chce vídat ty lidi, co je znal. Co je znal jako děti. Proč ho s sebou nevzali?

Smutně se víc schoulil do toho rohu, co ho tam nechali ležet. Bylo mu do pláče. Ale stejně jako nikdo neslyší volání plyšového médi, ani nikdo neuvidí jeho slzy.

Vzpomněl si, když ho ta, co ho před chvílí nechala samotného v domě, koupila. Vybrala si ho v obchodě mezi jinými hračkami. Strčila ho do tašky a odnesla domů. To ještě bydleli jinde, v malém bytě ve druhém patře. Zavřela ho do skříně mezi oblečení. Vzpomněl si, jak byl smutný. V obchodě si mohl povídat s jinými hračkami a těšit se na děti, ale tady byl mezi oblečením na dně skříně. Byl sám. Pamatoval si, jak si s jinými hračkami vybíraly děti, co do obchodu chodily.

Tenhle kluk by se mi líbil. Ne, já bych chtěl, aby si mě koupila tahle holčička.

Pak přišla paní a koupila ho a dala do tašky. Teď ležel mezi oblečením. Nepamatoval si, jak dlouho tam tak opuštěný ležel, když jednoho dne… Paní ho vyndala ze skříně a zabalila do barevného papíru a převázala mašlí. Pak ho zase vrátila do skříně. Nevěděl, proč to udělala, ale něco mu říkalo, že brzy nastane den, kdy ho sevřou dětské ruce a on se stane kamarádem nějakého dítěte.

Opravdu, ten den nastal. Ze skříně ho vyndali a položili na zem pod něco moc voňavého. Najednou uslyšel zazvonit zvoneček a pak už dětský hlas a hlasy dospělých. A už ho někdo držel, už trhal ten papír a už ho tisknul ke své dětské tváři. Jeho nový kamarád. Jmenoval se Zdeneček a objímal ho vší silou. "Péďa," volala. "To je Péďa," dal mu tehdy to jméno.

Konečně se dočkal, měl dětského kamaráda a ten ho už nepustil. Ten večer poznal, jak úžasné jsou dětské dlaně, jak hebká je dětská tvář, jak krásně se spí v dětské postýlce. Stal se kamarádem toho malého chlapečka.

Zdeneček ho všude s sebou nosil. Tahal ho za ruku, občas za nohu ho vláčel za sebou po zemi, až mu hlavička skákala. Ale pak večer v postýlce se k sobě přitulili a spolu usnuli. Pak přišel den, kdy Péďa zůstal v postýlce, už ho Zdeneček s sebou nenosil. Hrál si s jinými hračkami, hlavně autíčky, stavěl stavebnice. Péďa zůstával v postýlce. Hlavně, že spolu spinkají, myslel si občas smutně Péďa a těšil se vždy na noc. Jednou, to už byl Zdeneček větší, vyndala paní Péďu z postýlky a posadila ho na polici. Postýlku rozebrali a Zdeneček už spal ve velké posteli. Péďa zůstával na polici. Byl smutný a byla mu zima. V postýlce bylo krásně teplo.

Po zemi se batolila sestřička Zdenečka, jmenovala se Evička. Občas na něj natahovala své malé ručky, ale na polici nedosáhla. Tak rád by byl, kdyby na něj dosáhla. Povzdychl si a smutně sestřičku pozoroval.

Evička

Evička byla jeho nejmilovanější holčička. Jednoho dne dosáhla na polici, Péďu z ní sundala a dala ho do kočárku. Celý den ho vozila v kočárku a večer ho uložila mezi panenky, dala jim všem dobrou noc. Už nebyl sám. Měl Evičku a její panenky se s ním kamarádily. Evička ho oblékala, balila do peřinky jako miminko, celé dny si s ním hrála. Byl šťastný. Zdeneček si na něj už nevzpomněl. Teď byl Evičky.

Tahle Evička byla moc hodná. Se všemi svými hračkami si hrála stejně, nikdy na žádnou nezapomněla. Všechny panenky i jeho oblékala do oblečků, co jí pletla a šila babička, balila do peřinky, vozila v kočárku, brala na zahradu jako na procházku. Večer všechny uložila spinkat a se všemi se pomazlila. Byly to její lidi. Její kamarádi a přátelé. Mluvila s nimi a vyprávěla jim pohádky. Někdy jen v duchu, ale oni všichni je slyšeli. Slyšeli její pohádky o statečných rytířích a smutných princeznách, které někdo zachránil. Někdy si tak říkal, zda i Evička nepotřebuje zachránit, že je jen stále s nimi s hračkami a jiný svět ji nezajímá. Ale pak byl rád. Byl stále v její blízkosti a v náruči. Večer usínal v teplé postýlce a s ním i panenky. Když na to teď vzpomínal, srdíčko se mu hned rozehřálo. Byla to nekrásnější část jeho života.

Pak Evička začala chodit do školy. Už s nimi nebyla celý den. Pak i začala chodit někam po škole, do cvičení a kroužků a doma byla málo. Pak už byla mnohem větší a tak začala na víkend jezdit k babičce. Byli hodně sami, on a její panenky. Ale když byla doma, byla s nimi. Sama jim teď šila a pletla oblečky, oblékala je, balila do peřinek a nechávala spát v postýlce. Večer jim četla z knížek pohádky a rytířské příběhy. Nejraději měl tu o těch třech mušketýrech. Tu Evička četla stále dokola. Stejně jako on, i panenky, milovali ty večer, kdy Evička zalezla pod peřinu, všechny je přikryla a zachumlala, pak vzala knížku a začala číst. Když dočetla, přehrávala si v hlavě svoje příběhy, svoje pohádky, kde byla hlavní hrdinkou ona. Ty neříkala nahlas. Nikdo je neslyšel, jen on a její panenky. Oni znali její příběhy. Její boj s tím neviditelným zlem. Její boj s těmi, kdo ji dost neměli rádi.

Bylo mu ji líto. Bylo mu líto, že je šťastná jen v těch svých příbězích. Bylo mu líto, že je stále sama a osamělá. Ale neuměl jí pomoci. O to víc se k ní tulil a dával jí najevo svou plyšovou lásku.

Evička rostla, byla stále více pryč. A když byla doma už neměla čas na hračky. Hodně četla jiné knihy, hodně trávila čas mimo domov. Ale když přišla domu a do svého pokoje, vždy je pozdravila a vždy se s nimi zase loučila, když odcházela. Stále měly své místo v kočárku nebo postýlce nebo na gauči.

Pak už byla Evička velká a jezdila studovat do Prahy. A pak najednou balila své věci a odstěhovala se. Ony tam zůstaly. Nevzala si je s sebou do svého velkého dospělého světa.

Evičky babička

Babička Evičky a Zdenečka, maminka té paní, co ho kdysi koupila, to byla hrozně hodná a zlatá paní. Pamatoval si, jak ho několikrát vyspravila. Jednou se mu utrhla ručička a jednou přišel o očičko. To už byl hodně starý a první syn Zdenečka ho tahal po zahradě. Byl ještě malý a hodně divoký a neopatrný a tak přišel o ručičku. Babička vzala jehlu a nit a tu ručičku mu krásně přišila. Už byl zase celý.

Očičko mu už dlouho viselo na jedné niti, až se jednou utrhlo. Jenže se ztratilo. Bylo pryč. Ta babička vzala ze svého šití knoflík a našila mu ho místo očička. Už zase viděl na obě oči. Babička Evičky byla hrozně hodná a šikovná. To ona šila Evičce oblečky a pletla svetříky na něj a na panenky, co jim je pak Evička oblékala. Ušila jí i peřinku a polštářky do kočárku. A když k nim domů přijela, vždy spávala s Evičkou v pokojíčku a vždy se s nimi s hračkami Evičky potěšila. Brala je do dlaní jak miminka a chovala je na klíně. Jako kdyby vzpomínala na miminko, co jí kdysi umřelo. Nikdy o tom nemluvila, ale on to cítil z jejích dlaní. Vždy se k ní víc přitulil, aby svou plyšovou náručí pofoukal její bolest.

Ta babička vyprávěla Evičce pohádky a příběhy a měla Evičku moc ráda. Evička ji milovala a v její přítomnosti byla šťastná skoro jako v těch svých pohádkách, co si před spaním vymýšlela. Babička však k nim nejezdila často, zato Evička jezdila často za babičkou. Trávila u ní skoro všechny víkendy a celé prázdniny. Bylo jim, jemu a panenkám, doma samotným smutno, ale on byl šťastný, protože věděl, že s babičkou je Evičce dobře.

Pak když už Evička byla hodně velká a měla svoje malé děti, babička umřela. Tehdy přišla Evička do svého pokojíčku, objala ho a plakala. Hrozně moc plakala. Kdyby jí jen mohl tak obejmout, jako ji objímala její babička. Kdyby jí tak mohl pohladit… Ale nemohl. Byl jen plyšový méďa, co neumí ani mluvit, ani sám objímat. A tak jen vléval svou plyšovou energii do toho jejího bolavého srdíčka. Pak už Evička nikdy do pokojíčku nepřišla. Věděl, že nemůže. Už nikdy nemohla být v místech, kde byla s babičkou šťastná. Věděl to. Bylo mu smutno, ale chápal jí.

Evičky holčičky

Jednoho dne paní, co byla maminka Zdenečka a Evičky, přišla do pokojíčku a on i panenky se stěhovaly na chodbu. Celý pokojík paní přestěhovala a změnila. Bylo jim na chodbě smutno a zima, ale pak do domu vtrhly dcerky Evičky a už bylo zase veselo.

Nejdříve si s nimi hrály ty první dcerky, byly dvě a narodily se kousek za sebou. Tahaly ho všude s sebou a hrály si s ním stejně jako jejich maminka, když byla ještě úplně malá. Měly i podobnou náruč, byly jak Evička, jen byly na rozdíl od ní šťastné. Moc šťastné a veselé. Nikdy se netrápily a nebyly smutné. Byly jak závan čerstvého vzduchu. To byly hry. Radoval se méďa, že je zase tou hračkou, co si přál být v obchůdku s hračkami. Byl už starý, několikrát zašitý, plyš už neměl jemnou, ale to holčičkám nevadilo. Měly ho ráda a pokaždé, když přijely, běžely pro něj nahoru na chodbu a už ho měly v náručí.

Pak když už byly větší a moc si s ním nehrály, narodila se jim sestřička Terezka. A tehdy se stěhoval z chodby do obýváku na gauč. Terezka ovládla domácnost a on měl své místo na gauči. Terezka trávila s Evičky maminkou a tatínkem hodně času. Často zde bývala celé dny. Byla to ještě malá holčička, ale byla velmi zvláštní, jako kdyby byla už dospělá. Starala se o Evičky tatínka, který byl tehdy už nemocný, a dělala mu společnost. Její náruč byla jiná než jejich sester. Byla podobná náruči maminky, také měla v sobě nějakou zvláštní bolest. Něco těžkého, co si v sobě nesla, ale na rozdíl od její maminky, před všemi a možná tehdy i před sebou, to skrývala. Navenek působila jako šťastné dítě. Jen on věděl, že nějaký těžký smutek nebo úděl, v sobě skrývá. Důležité pro něj tehdy však bylo, že může být v blízkosti téhle holčičky, že je zase hračkou, že je zase v náručí a v teple a v blízkosti lidí. Užíval si to a byl šťasten.

Pak jednoho dne umřel Evičky tatínek. To byl moc smutný den. Evička a její maminka moc plakaly. Plakal i on, ale jeho slzy zase nikdo neviděl. Vše se smrtí tatínka změnilo. Evička ani její holčičky už tak často nejezdily. Netrvalo dlouho a zase se stěhoval na chodbu k ostatním hračkám. A tak to už zůstalo. Jednoho dne maminka Evičky sbalila všechny hračky a někam je odnesla a asi i odvezla. Zůstal sám. Strašně, strašně sám. Sám na studené chodbě bez dětí a kamarádů hraček. Nevěděl jak dlouho byl takhle sám. Evičky maminka byla taky moc sama, tak rád by jí pomohl, ale ona jeho chuť pomoci nevnímala. A pak začala balit všechny věci. Přijeli Evičky holčičky a i Zdeneček, už se chtěl radovat, že je zase vidí, že bude s nimi…. Zůstal tam sám. Všechno odnesli, odvezli, jen on zůstal. Sám v rohu. Jeho plyšové srdíčko moc plakalo. Proč ho tu nechali? Proč už ho nechtějí? Tím smutným pláčem plnil celý prázdný dům.

Najednou zarachotil klíč. Otevřely se dveře. Do domu vběhli cizí lidé, muž, žena a dvě děti. Holčička si ho hned všimla. "Jé mami, tady je méďa," volala. V ten samý okamžik ho držela v náručí. "Dej ho pryč. Je starý a ošklivý," ušklíbla se ta paní. Holčička na chvíli zaváhala, ale pak prohlásila odhodlaně: "Ale mě se líbí a já si ho nechám," a víc ho k sobě přivinula.

Objal svou plyšovou duší to nové dítě. Je zachráněn!