Matka

Role matky je nejkrásnější a taky nejtěžší rolí, kterou kdy kdo může hrát, mě nevyjímaje. Je v nás ženách někde hluboko zakořeněna, od narození víme, že ji jednou budeme hrát, a máme o ní jakousi představu. Jenže naše představa narozením dítěte okamžitě padá a vlastně celý život zjišťujeme, že se jen snažíme tu roli hrát, že se ji vlastně celý život učíme. Mám třicetileté děti, ale stále nemám návod na to, jak hrát roli matky tak, aby to bylo správně. Správně pro mé děti, správně pro mě, správně pro život. Nevím. Učím se. Zjišťuji. Těžko to vědět dopředu. Těžko můžete vědět, jaké dítě, jaký člověk se vám narodí a co bude potřebovat nejvíc. Určitě spoustu lásky. Když se nad tím zamyslíte, dát hodně lásky může být snadné, ale co když je jí až moc, a je z ní láska opičí? A co když je jí zase málo, a pak má vaše dítě pocit, že je nemilované? Kde je ta správná hranice lásky? Je vůbec taková hranice? 

Máte-li víc dětí, víte, že ač všem dáváte stejnou náruč lásky a milujete je všechny stejně, je vztah s každým z nich jiný. Každé dítě je jiné, a tak i to, co do něj vkládáte nebo co mu dáváte, má jinou odezvu. Milujete stejně a děti vás milují stejně, a přesto je to pokaždé jiné. Není to jen tím, že máte dcery a syny, i děti stejného pohlaví milují jinak, protože žádné dvě děti nejsou stejné. Žádný člověk není stejný. Žádný tvor, žádná rostlina, nic na světě není identické, a tak ani lidé, ať jsou dětmi, nebo dospělými, nejsou stejní. Ani jednovaječná dvojčata, přestože celý život vypadají skoro stejně, nejsou identická - vzhledem, povahou ani životní cestou. A tak ani stejná míra lásky, tolerance a péče nepřinese stejné ovoce. Podobné možná, ale ne stejné. A bohužel, ani podobné být nemusí. Nikde nemáte záruku, že to, co platí na jedno dítě, bude platit i na druhé nebo na třetí. Jedno dítě se přemírou lásky dusí a snaží se uniknout. Druhé si v přemíře lásky libuje a vrací vám ji stonásobně. Třetí dítě přemíru lásky využije ve svůj prospěch a vy se nestačíte divit, jak vámi manipuluje a jak vás vydírá. A takhle bych mohla pokračovat. Kde je ta správná míra? Na žádné dítě není návod, na mateřskou roli není scénář. Je to těžká improvizace. Proč je velké procento žen, které jsou alkoholičkami nebo končí s psychickými problémy? Myslím, že je na to jednoduchá odpověď. Je těžké celý život improvizovat a stále zjišťovat, že nic vlastně není dobře, že všechno je špatně a nikdy se nikomu, a už vůbec svým dětem, nezavděčíte. 

Jedna zkušenost jako příklad. Když jsem zůstala s dětmi sama, musela jsem hledat práci, která by nás uživila. Byla jsem nucena dojíždět 100 km denně do práce a 100 km zase zpět. Rozumné by bylo se přestěhovat. Moje děti to odmítly. Nevím, zda byla chyba se jich ptát. V dospělosti mi řekly, že jsem se ptát neměla. Kdyby byl scénář obrácený a já se neptala a přestěhovala nás všechny za mou prací, asi by mi tenkrát vyčetly, že jsem je připravila o kamarády. Možná by v dospělosti uznaly, že na tom nebylo nic špatného, ale kdo ví. Tím, že jsem jim ustoupila, se stalo, že jsem s nimi trávila málo času a jejich dětství mi vlastně uteklo mezi prsty. Takže kde je ta hranice, kde je to správně? Není žádné správně. Je jen improvizace. Rozhodujete se a jednáte tak, jak si myslíte, že je to dobře pro vaše děti. A to je u mateřské role to, co nás matky ničí. Vše děláme tak, aby to bylo dobře pro děti. Žijeme v manželstvích, které nejsou dobrá, jen aby děti měly rodinu. Pracujeme tam, kde buď vyděláváme hodně peněz, abychom děti uživily, nebo tam, kde nás to sice nebaví, ale zase máme čas na děti, protože je to pro ně přece dobré. Udržujeme domácnost v pořádku i za cenu nočních směn, všechno dětem dáváme na zlatém podnosu a nic od nich nechceme, protože si myslíme, že je to pro ně dobré. Zapřáhneme děti do chodu domácnosti, musejí pomáhat a nic nemají zadarmo, protože si myslíme, že tak je to správně. Prokletí matek je v tom, že my si jen myslíme, že je to pro děti dobré! My to přece nevíme! Jak bychom to mohly vědět, když nám nikdo nenapsal scénář a nedal nám na děti návod?! My se jen domníváme a žijeme v tom naprostém bludu, že děláme všechno pro to, aby byly šťastné, v pohodě a spokojené. Hluboko v nás je přesvědčení, že ve chvíli, kdy jste matka, musíte dělat vše nejlepší pro své děti. No jo, ale co to je, to nám nikdo neřekl a nikdy neřekne. Ty šťastnější z nás jednou možná zjistí, jestli to bylo nebo nebylo dobře, ale většina z nás se to nikdy nedozví. Některé z nás možná jednou dojdou zadostiučinění ve chvíli, kdy se jejich dcery stanou matkami a stejně jako my budou improvizovat a budou z toho "na prášky, na šrot a na psychinu". A stejně jako my budou dělat chyby v zájmu dítěte. Stejně jako my se budou zaštiťovat heslem, vždyť je to dobré pro děti. Ale stejně jako my, ani ony nebudou vědět, co je dobré pro to každé konkrétní dítě. Jedno se díky zapojení do chodu domácnosti stane samostatným, druhé si ponese trauma z požadavků rodiny a doživotně bude odmítat organizovat si život. Jedno se ze ztráty kamarádů otřepe, druhé vám bude ztrátu vyčítat do konce života. Žádné nebude reagovat stejně, žádné nebude reagovat tak, jak čekáte nebo chcete. Každé dítě je originál a na každé z nich matčiny výchovné snahy působí jinak. Jenže jak? Kdo ví...

Možná jste někdo viděl film Lásky čas, ve kterém má mladík schopnost vracet se v čase. Využívá té schopnosti, aby získal lásku, a vždy se vrátí na začátek schůzky zkušenější, tak, aby dosáhl toho správného výsledku. Na první schůzce začíná svou schopnost testovat a pak samozřejmě pokračuje ve vylepšování vztahu. Ve chvíli, kdy se mladík rozhodne cestou v čase změnit osud své sestry, zjišťuje, že zasáhl do osudu všech lidí, i toho svého. V ten okamžik pochopí, že cestování v čase je možné jen tak, že změní sebe, ne druhé. A proč o tom píši? Kdyby tak šlo vyzkoušet, co je dobře a co ne ve vztahu k dětem! Jak hrát roli matky, aby to, co děláme, bylo pro děti vždycky správně, opravdu správně, aby jim to přineslo to, co je pro ně skutečně dobré. Ne to, co si myslíme my, že je dobré, ale to, co pomůže dítěti být lepším a odolnějším člověkem. Moci tak být matkou na zkoušku! A pak už hrát načisto, mít svou roli zvládnutou a nemuset improvizovat. Hrát podle dobře napsaného scénáře. 

Zkuste si třeba představit, že bych mohla cestovat časem a svou rodinu bych přestěhovala. Jiné město, jiní kamarádi, jiné školy. Byly by mé děti stejné, jako jsou teď? Asi ne. Ale jak bych mohla vědět, jestli jsou lepší, nebo horší? Byly by prostě jiné, protože by měly jiné zkušenosti, jiné zážitky, jiné reálie. Lepší, horší? Prostě jiné! Jiné zážitky, jiné zkušenosti, jiné děti. Nejde se vracet v čase, nejde předjímat, co se stane. Nikdo nemá křišťálovou kouli a neví, co jeho chování způsobí. A pokud jde o děti, pak je zcela pravděpodobné, že u každého dítěte způsobí něco jiného - když ne úplně, tak aspoň v detailech.

Vždycky jsem chtěla mít děti. Už jako malá holčička jsem si představovala, že budu mámou. Mám děti ráda, takže jsem si s těmi malými rozuměla, už když jsem sama byla trochu větší dítě, a léty to se mnou stále rostlo. Malé děti se mě nebojí a usmívají se na mne, mají mě rády a já je. Jenže mít rád děti, rozumět si s nimi, je jedna věc, a být dobrou matkou věc druhá. Role matky je nesmírně krásná a v okamžiku, kdy se dítě narodí, vás zaplaví tak neuvěřitelnou silou, že vůbec nevíte, jak tu obrovskou vlnu emocí najednou zvládnout. Není krásnější pocit než narození dítěte a s ním zrození mateřské lásky, mateřské role. Ten malý tvoreček je na vás okamžikem spatření světa závislý a vy mu svět postupně ukazujete a zpřístupňujete. Nejdůležitější je asi uvědomit si, že dítě, které se vám narodilo, je vlastně hotový člověk a vy mu můžete jen ukazovat svět. Milovat ho a nechat ho žít svůj život. To je na roli matky asi to nejtěžší. Jak pochopit, že děti tu pupeční šňůru přestřihly okamžikem narození? Jak pochopit, že úlohou rodiče je dítě napojit, nakrmit a nechat ho jít? Je to těžké. 

Mnoho žen se obviňuje z toho, že jsou špatnými matkami, aniž by věděly, jak být dobrou matkou, nebo aniž by měly návod na to, jak to udělat. Vždyť každé dítě je jiné, jak může být role matky jen jedna? Jak může být totéž chování dobré pro každé dítě? Jednomu dítěti dáte volnost a ono se vám odmění tím, že bude zodpovědné, druhému dítěti dáte stejnou volnost a ono se vám pomstí tím, že z něj vyroste fracek k pohledání. Paradoxem bude, pokud budete mít dvojčata a stejné chování vůči oběma dětem způsobí naprosto protichůdné reakce. Myslíte si, že se to nemůže stát? Ale může. Bohužel takový případ znám. Jak v takovém případě zhodnotíte svou roli? Jste dobrá matka, nebo špatná matka? Měla jste to dělat tak, nebo jinak? Na to není ani odpověď, ani návod. Můžete být jen matkou, dobrou ani špatnou, prostě matkou. Jediné, co v té roli můžete, je snažit se dělat vše, co děláte, poctivě, s láskou a opravdově. Ani v této roli nemůžete dělat nic jiného než být sama sebou. Nemůžete jít proti sobě, proti své přirozenosti, proti svému přesvědčení. 

V této roli nic není dobře a nic není špatně. Když budete přísná a tvrdá, dítě vás bude milovat, protože jste jeho matka. Když budete hodná a benevolentní, dítě vás bude milovat, protože jste jeho matka. Možná vám pak vyčte vše, co jste pro něj udělala i neudělala. Tohle byla jedna z nejhorších chvil mého života. Najednou hledíte do zrcadla a vidíte ženu, která se snažila, jak nejvíc mohla, ale prostě to nezvládla. Nezvládla tak, jak to někdo chtěl nebo čekal. Ale jak dopředu vědět, co ten druhý chce nebo čeká? Jak to vědět, když vám dítě předem nic neřekne? Až zpětně řekne, že to bylo špatně. Skutečně to bylo špatně? Pro koho to bylo špatně? Pro to dítě? Pro vás? Jsem člověk, dělám chyby. I jako matka dělám chyby a asi je budu dělat po celou dobu, co tuhle roli budu hrát. Podstatou improvizace je snažit se to dělat správně, ale pořád je to improvizace, tudíž chyby zákonitě přijdou. Dnes se z nich už nehroutím. Jsem prostě člověk omylný, na děti nemám návod a dělám chyby. Chybami se člověk učí, a tak věřím, že i já se vždy poučím a půjdu dál. Ve svém věku se asi nepoučím tak, abych se ke svému dalšímu dítěti chovala jinak, protože další děti už mít nebudu. Jediné, co si můžu říct, je, že mi nikdo, ani mé vlastní dítě, nemá právo říkat, že tak, jak to dělám, je to špatně. Je to můj život a nikdo ho nežije za mne, tudíž nemůže hodnotit, co dělám, jak to dělám a jestli je to správně. Až všechny mé děti budou mít děti, pochopí, jak těžké je v téhle roli improvizovat. Jak těžké je žít roli matky. 

Je těžké být matkou. Těžké, ale krásné.

Teď si možná ze své zkušenosti říkáte, že se rodiče na svých dětech dopouštějí mnoha prohřešků. Ano, to máte pravdu. Ani já jsem toho nebyla ušetřena, jako dítě ani jako matka. Ale nic se neděje zbůhdarma, všechno, co se kdy stalo, mělo nějaký smysl, účel, který nás měl něco naučit a někam nás posunout. Je vždy na naší volbě, zda nám ta zkušenost k něčemu byla a co jsme si z ní vzali.