Bratříček

Jednou, už ani nikdo neví kdy, se v kraji objevila dívka s velkým bílým psem. Ten pes byl velký skoro jako malý kůň a děvčátko vedle něj bylo sotva vidět. Nikdo nevěděl, kde se vzali, ani odkud a kam putují, ale každý je znal. Občas nechali děvče se psem přespat ve stodole, občas jim dali něco k snědku. Brzy si všichni zvykli, že se děvče se psem jednou za čas objeví. A jak šel čas, děvčátko vyrostlo a byla z něj krásná, spanilá dívka. 

Jednou krajem projížděl mladý král. Vracel se z bitvy unavený, zraněný a sám. Najednou mezi stromy zahlédl velkého bílého psa. Nejdřív se ulekl, protože tak velkého psa ještě nikdy neviděl, ale pak se podivil, kde se pes v lese vzal. Zastavil koně a pozoroval, jak se k němu pes blíží. V týž okamžik uviděl dívku - spanilou, půvabnou, s bledou tváří, tmavýma očima a černými vlasy - jak drží psa za srst na krku a kráčí vedle něj. Pes měl přes hřbet přehozeny dva uzlíky s věcmi. Mladý král se podivil ještě víc. 

Dívka i pes došli až k němu. Král dívku pozdravil. "Odkud jdeš?" zeptal se.

"Odnikud," odpověděla dívka. 

"A kam jdeš?" ptal se opět král.

"Nikam," zase odpověděla dívka.

Král se jejím odpovědím podivil ještě víc. "A kdo jsi, to víš?"

"Nevím." 

"Ani své jméno neznáš?"

"Lidé tohoto kraje mi říkají Vesna. Prý jsem se objevila jednou z jara," odpověděla dívka.

"Tvé odpovědi jsou velmi podivné," zamyslel se král. "A jak říkáš svému psovi?"

"Bratříček."

"Proč?" ptal se král.

"Nevím." 

"Žádný člověk se přece jen tak neobjeví a každý ví, jak se jmenuje," kroutil hlavou král.

"Pamatuji si všechno od okamžiku, kdy jsem se jednou ráno probudila v lese na mechu a byl tam se mnou můj pes. Ale co bylo před tím, to nevím. Už to bude deset let, co chodíme krajem a něco hledáme, ani nevíme co," povzdychla si dívka.

Králi se moc líbila a mohl na ní oči nechat, a tak jí navrhl: "A nechceš jít se mnou? Vidíš, listí už opadalo, v noci bývá mráz - brzy bude zima, nemůžeš zůstávat v lese."

"A kam jdeš ty?" ptalo se děvče.

"Vracím se domů na hrad. Jsem král této země."

"Promiň, pane, nepoznala jsem tě," hluboce se uklonila dívka.

Král se usmál: "Kdo by také v otrhaném vojákovi hledal krále?" Pak podal dívce ruku: "Půjdeš se mnou? Přečkáš na hradě zimu a na jaře se, Vesno, můžeš zase vydat na cestu, pokud budeš chtít."

Dívce se král líbil a věděla, že brzy bude muset hledat nějaké útočiště. A tak svolila a společně se vydali na cestu k hradu.

Na královském hradě bylo z králova návratu pozdvižení. Ještě větší překvapení však způsobila krásná Vesna a její velký pes, který se od ní nehnul ani na krok.

Mladý král měl sestru. Byla to jeho nevlastní sestra a byla velmi zlá. Nikdo ji neměl rád. Král však slíbil svému umírajícímu otci, že se o ni postará, a tak byl k jejímu chování slepý. Po dobu, kdy v bitvě pomáhal sousednímu králi, sestra vládla místo něj. Všem v té době nastaly zlé časy, a tak se radovali, že se jim hodný a spravedlivý král vrátil. 

Vesně a jejímu psu vyhradili komnatu blízko krále, a tak se stávalo, že spolu sedávali dlouho do noci, povídali si, četli knihy nebo hráli šachy. Vesna kromě toho, že uměla číst a hrát šachy, i ráda a krásně vyšívala. Král se divil, že obyčejné děvče umí číst a psát a mnohé zná, ale dál o tom nepřemýšlel. Byl ve společnosti Vesny velmi rád. I všechno služebnictvo Vesnu milovalo - byla milá a laskavá, nikomu neřekla křivé slovíčko. Jen králova sestra byla zlostí bez sebe. Už jen to, že se bratr vrátil z bitvy živ, jí rozezlilo, protože se už už viděla na trůnu, ale co bylo ještě horší - přivedl si s sebou dívku a trávil s ní všechen svůj čas. Sestra přemýšlela, jak se Vesny a bratra zbavit, ale kam se Vesna hnula, tam šel i její velký pes, a toho se králova sestra bála.

Jednoho zasněženého dne byl král na lovu, Vesna seděla u krbu s vyšíváním a její pes ležel na kožešině vedle ní. Do komnaty vstoupila králova sestra. "Jaká krásná výšivka!" stavěla se přátelsky. Vesna jí poděkovala. Králova sestra přisedla a začala se jí vyptávat, kdo je, odkud přichází a co u nich na hradě vlastně hledá. Vesna jí pravdivě odpovídala, ale nemohla jí říci víc, než řekla králi. Ale sestře to stačilo - dozvěděla se, co potřebovala. Dozvěděla se, že Vesna na jaře zase odejde a že ji nikdo nebude hledat. V hlavě se jí zrodil ďábelský plán a slíbila si, že vydrží do jara. A pak tu bude vládnout ona! Už jí nikdo nebude překážet.

Jenže nečekala, že zamilovaný král požádá Vesnu o ruku. Stalo se tak jednou večer, když již několikátý den sněžilo, nikdo nemohl ven, a ani král už několikátý den nebyl na lovu. Seděli spolu v komnatě, král předčítal z knihy a Vesna vyšívala. Najednou se král odmlčel a Vesna zvedla oči. Král na ni upřeně hleděl. Usmála se na něj. "Staň se prosím mou ženou," řekl král.

Vesna odložila vyšívání a do očí jí vstoupily slzy. Velký bílý pes se postavil vedle ní. Pohladila ho po hlavě. "Králi, ani nevíš, jak ráda bych byla tvou ženou, ale nemohu. Musím zjistit, kdo jsem a co hledám."

"Jsi krásná a laskavá bytost, nic víc nepotřebuji vědět. Miluji tě, Vesno," namítl král.

"I já tě miluji, ale vím, že dokud nenajdu to, co hledám, nebudu šťastná ani já, ani ty, ani můj Bratříček," stékaly Vesně po tvářích slzy.

"A nemůžeš to, co hledáš, hledat jako moje žena?" ptal se zoufalý král.

"Sám víš, že jako královna nemůžu putovat zemí se psem."

"Dobře tedy, nechám tě na jaře odejít, ale půjdu a budu hledat s tebou."

"Jsi král, můj milý. Ty se musíš starat o svou zemi. Ale slibuji ti, že se na podzim zase vrátím, a pokud ani tohle léto nenajdu, co najít mám, stanu se tvou ženou," slíbila Vesna.

Krále zarmoutilo, že se bude muset s Vesnou rozloučit, ale byl rád, že si jej chce vzít za muže. Začal chystat svatbu. A aby se jeho budoucí ženě nic nestalo, rozhodl, že s Vesnou půjde i několik vojáků, kteří na ni budou dávat pozor. Vesna mu jeho záměr vymlouvala, ale nedal si říct.

Všichni se radovali z blížící se svatby, vždyť králova nevěsta byla hodná a laskavá jako anděl. Králova sestra věděla, že má-li vše překazit, musí konat rychle . 

Když konečně slezl sníh a na louce se objevily první sněženky, Vesna začala uvažovat o odchodu. V ten čas dostal král dopis od správce strážního hradu, ve kterém mu oznamoval, že se na hranicích s jižním královstvím srocuje vojsko. Král se ulekl a okamžitě zavelel svolat své rytíře a vyrazit k jižní hranici. Před odjezdem žádal Vesnu, aby se ještě zdržela, než se od hranic vrátí. Ta mu to ráda slíbila, protože i ona se o něj strachovala.

Králova sestra dlouho neotálela a několik dní po králově odjezdu podstrčila Vesně list od rychlého posla se zprávou, že král je mrtev, že padl v první bitvě. Než se ubohá Vesna mohla vzpamatovat, králova sestra ji vykázala z hradu pryč. Vesna si v slzách sbalila svůj uzlíček, chytla se Bratříčka a spolu opustili hrad. Nikdo ji nezdržoval, všichni byli zarmouceni zprávou o králově smrti a vyděšeni, že jim opět bude vládnout zlá sestra, a tak se s Vesnou jen se slzami v očích rozloučili a šli po své práci.

Vesna šla, kam ji nohy nesly a bílý pes vedl, ale přes slzy neviděla na cestu. Večer v mechu usínala s pláčem. Smrt milovaného krále ji velmi rmoutila, ale věděla, že musí putovat dál, aby našla to, co najít má. Stále však nevěděla, co to je.

Už byl konec léta, když došla do velké zahrady na kraji lesa, kterým putovala několik dní. Zahrada byla za vysokou zdí porostlou břečťanem. Ani by si jí nevšimla, kdyby se před ní najednou neobjevila malá rezivá dvířka. Bratříček se do nich opřel a dvířka se otevřela. Oba vstoupili a pes dvířka zase zavřel, jako by věděl, co dělá. Zahrada byla plná vzácných, mohutných stromů, které neznala, a roztodivných květin, které omamně voněly a jež viděla prvně v životě. Zahrada byla již dlouho opuštěná, ale přesto vyzařovala podivuhodnou krásu. Bratříček Vesnu vedl tajemnou zahradou až k velkému rybníku uprostřed. V houští kousek od rybníka stál malý kamenný domek. Vešli dovnitř. Část domku byla vyhrazena zahradnickému nářadí, druhou část tvořila světnice s kamny, stolem a postelí. Všude byl pořádek a vše bylo srovnáno, jako by někdo odešel teprve před chvílí, jen mnohaletý prach na stole, kamnech a peřinách ukazoval, že ten, kdo se nevrátil, odešel už před dlouhou dobou. Bratříček se posadil před postel a pohlédl na svou sestru. "Ty to tu znáš?" zeptala se ho. Zakroutil hlavou, jako by jí rozuměl. 

Vesna se dala hned do práce. Domek i zahrada se jí líbily, a tak se rozhodla, že tam zůstane. Už nechtěla zpět mezi lidi. Našla v truhle zástěru, otevřela okna, dala větrat peřiny, utřela prach a zatopila v kamnech. Mezi nářadím našla prut a k večeři si chytila rybu. Druhý den se vydala prozkoumat zahradu. Našla jabloně obsypané jablky, našla políčka se zeleninou a brambory, našla louky plné bylinek. Do prvního sněhu měla práce víc než dost, aby sklidila úrodu a udělala si zásoby na zimu. Dřeva na topení bylo za domkem dost, a tak jim oběma den po dni utíkal, až přišla zima. V zimních dnech Vesna šila, vyšívala a zpívala si písně, které slýchala na svých cestách, a bílý pes poštěkával, jako by si notoval s ní. A tak jim utekla zima a přišlo jaro. S prvními jarními paprsky se Vesna dala opět do práce - zahrada byla veliká a potřebovala, aby se o ni už někdo začal starat. Bratříček jí ukazoval, co a jak má dělat, jako by byl zahradník. A tak Vesně ubíhaly dny dalšího roku v plné práci. Každý večer usínala únavou, ale zahrada se proměňovala do nevýslovné krásy. 

Co se po tu dobu dělo s králem? Král nebyl mrtvý, ale kvůli zrádnému sluhovi, kterého králova sestra podplatila, se dostal do zajetí. Panovník jižního království doufal, že za krále dostane bohaté výkupné a válečnou kořist, ale k tomu se sestra neměla. Nepotřebovala, aby se její bratr dostal z vězení, všichni ho stejně měli za mrtvého Panovník jižního království byl válečník, který stále putoval se svým vojskem za válečnou vřavou a kořistí, a tak králi nabídl, aby se přidal k jeho vojsku a pomohl mu v bitvách. Na oplátku slíbil ušetřit jeho život. Co měl král dělat - podvolil se. A tak putoval s vojskem od bitvy k bitvě, štěstí při něm stálo a z boje vždy vyšel nezraněn a zdráv. Až jednou jejich vojsko podlehlo veliké přesile protivníka a téměř všichni jeho spolubojovníci byli zabiti. Jen on s hrstkou vojáků mu věrných zůstali naživu a podařilo se jim uprchnout.

A tehdy se rozhodl, že se vrátí domů, ke své Vesně. Celou tu dobu na ni ve válečné vřavě myslel a jen to, že ji zase jednou spatří, ho drželo při životě. Netrvalo dlouho a král se svými věrnými vojáky dorazil zpět na svůj hrad. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že za všemi jeho útrapami stála jeho sestra! V ten okamžik mu bylo jasné, proč Vesna odešla to jaro, kdy padl do zajetí. Teď ale neměl čas Vesnu hledat, musel se postarat o své království, které pod sestřinou vládou trpělo. Sestru vykázal na její panství a dal se do kralování. Den po dni mu utíkal v práci a smutku. Blížila se zima a on přemýšlel, co asi Vesna dělá, kde je, kam se na zimu poděje. Napadl první sníh a zasypal cesty. Nikdo raději nevycházel, jen král hnal občas chudáka koně sněhem, hledaje milovanou dívku. Všude se ptal, ale od té doby, co Vesna odešla z hradu, už ji nikdo nespatřil. Z mladého krále se stával smutný král. Až přišlo jaro a do města pod hradem se vrátil jarmark, kupci a hudci. 

"Králi, králi!" ozýval se hlas kuchařky, která běžela přes nádvoří k hradnímu paláci a sotva dech popadala. Celá zadýchaná vběhla do královské síně. Král zvedl oči od lejster. "Co se děje, Bětko?" divil se. Kuchařka už byla starší žena a spíš se kolébala, než by běžela.

Bětka nemohla popadnout dech, a tak se nejdřív posadila. Pak začala vyprávět: "Pamatuješ, jak jsem ti jako malému vyprávěla o zapomenutém hraběcím paláci s tajemnou zahradou?"

"A?" nechápal král.

"Tenkrát se říkalo, že se mladý hrabě nestaral o své panství ani o zahradu. Jednoho dne zmizel i se svou malou sestrou. Když se nevracel, sloužící odešli za jinou službou."

"A?" stále nechápal král.

Bětka se uhodila do čela. "Copak ti to nedochází?"

"A co mi má docházet?" 

"Jeden kupec vyprávěl, že se do zahrady vrátil život, že cestou kolem často viděl světlo a slyšel dívčí zpěv a psí štěkot. A loni v létě se prý najednou vrátil hrabě se svou sestrou."

"Stále nechápu," kroutil král hlavou. Co mu tím Bětka chtěla říct?

"Ta hraběcí sestra se jmenovala Sněženka, protože měla bílou pleť, ale teď jí prý říkají Vesna." 

Do krále jako když uhodí blesk. Vesna? Jeho Vesna? 

"Opravdu?" naléhal na Bětku.

"Je to nepochybně ona. Prý je krásná jako obrázek a hodná jako anděl. Nikdo jiný to být nemůže," sdělovala mu Bětka radostně.

Král svou milou kuchařku šťastně objal, a už pospíchal ze síně a volal: "Sedlejte koně. Jedu si pro nevěstu!"

Cesta byla dlouhá, ale králi utekla rychle, vždyť pospíchal za svou milou. Branou vjel do překrásné zahrady. Seskočil z koně a uzdu podal sloužícímu. Dřív, než se ho stačil zeptat, kde najde svou milovanou Vesnu, se z nedalekého altánu ozval překvapený dívčí výkřik - a už mu jeho milá běžela v ústrety. To bylo šťastné shledání! Oba se radovali, že našli toho, koho mysleli, že navždy ztratili.

Večer seděli a povídali si o tom, co prožili. Král se ptal, co se stalo, že ona ani její bratr nevěděli, kdo jsou. Bratr Vesny, hrabě Jan, který býval bílým psem, králi řekl: "Po smrti našeho otce jsem se nestaral o své panství, zahradu, lid ani malou sestru. Jen jsem pořádal hony, slavnosti, plesy a turnaje. Na nic jiného jsem ani nepomyslel. Zahrada pustla, má sestra zůstávala celé dny samotná, mé panství chudlo, pokladnice zely prázdnotou, lidé odcházeli. Až jednoho dne staré víle, která vládne naší zahradě, došla trpělivost a zaklela mě do bílého psa. Já i má sestra jsme ztratili paměť a museli jsme bloudit světem a starat se jeden o druhého, dokud jsme nezabloudili zpět do své zahrady a neobnovili ji. Teprve v den, kdy byla všechna práce v zahradě hotova, se nám paměť vrátila, a já získal zpět i svoji podobu."

Král byl šťasten, že jeho milovaná Vesna i její bratr došli svého vysvobození a že se s ní může oženit. A tak začali chystat slavnou svatbu.